však víš, že změna je možná

11. ledna 2013 v 23:29 | rina |  ministry

však víš, že změna je možná

takovej ten moment, když člověk sedí u toho notebooku a neví, kde začít. protože to co se stalo, je pro něj něco tak velkého a dech beroucího. je to jakoby bylo milion věcí, které byste chtěli napsat a nevíte, jestli vám bude stačit papír.
proto si pouštím písničku od "For King and Country - The Proof of Your Love", která mě vždycky povzbudí.
už jako malá jsem o Bohu věděla a znala Ho z nedělní školy. vždycky o mě každý tak nějak věděl, že pocházím z křesťanské rodiny. horší už to bylo s tím, jaká jsem byla já a jak jsem se chovala. jo, tenkrát jsem byla malá a neměla jsem to pořádně srovnaný v hlavě. ale byla potřeba to změnit. začalo to tím, že jsem si podala přihlášku na střední uměleckou školu na obor fotografie. díky tomu jsem se dohodla se starými kamarádkami, že bych mohla jet s nima na Brněnskou akci Impuls a misijní výjezd do Strakonic. obrovským překvapením bylo to, že mě tam rodiče pustili. byla to úplně první akce na kterou jsem kdy mohla a na kterou jsem kdy jela.



už na Impulzu jsem poznala několik báječných lidí, kteří se modlili za mě a můj vztah s Bohem. bylo tam spoustu seminářů, který mi ukázali směr a dodali mi odvahu. zjistila jsem o mé víře spoustu nových věcí, takové ty věci, které nám nikdy v nedělní škole neřekli. proto jsem byla maximálně naplněná a moc jsem se těšila na to, až budeme na tom misijním výjezdu, který měl být hned poté. když to všechno začalo, dostala jsem úkoly, kde, v kolik a co mám fotit. chodila jsem z jednoho místa na druhé, z jedné školy na druhou a fotila jsem. druhý den se ale stalo něco, co dost ohrozilo můj výjezd. absurdním způsobem se mi rozbil foťák. a co tam má člověk fotograf bez foťáku dělat, že? bylo to pro mě hrozně těžký a šíleně mě to potupilo. všichni při mě stáli a podpořili mě. modlili jsme se za to a já dostala náhradní program, jako každý tam. začala jsem s přáteli chodit do ulic a říkat "náhodným" kolemdoucím o Bohu. některé to dost zajímalo a někteří nás okamžitě odbyli. každý ten den, chození po těch ulicích mi říkal, že lidé toho o Bohu ví tak strašně málo. ten den, kdy se stalo to největší, to bylo 21.dubna 2011. byl to den, kdy jsem poznala, co to znamená jiný život. nebo to byl spíš den, který změnil mě a já jsem mohla říct "jooo, Pane, jsi nejsilnější a největší ze všech." tenkrát, bylo mi 15 a když jsem přijela neměla jsem to úplně srovnané v hlavě, ale odjížděla jsem jako nejšťastnější ve svém životě. ten den, ten večer byl Bůh vedle mě, cítila jsem Jeho a zároveň naproti mě stál ďábel, který se o mě snažil. celý ten příběh začíná v jednom tmavém, zapadlém klubu, údajně satanském doupěti. pár lidí z našeho týmu se šlo ještě před začátkem celé té akce za to místo modlit.
začalo to vystoupením Keyfora, který bylo vážně báječný a hned na něj navázala Janette se svou kapelou RAMS. po té, co Janette řekla, že jsme křesťani, začalo se to tam celé měnit. pár lidí se rozhodlo, že se půjdou ven modlit a taky že šli. zbytek týmu zůstal uvnitř. poté, co skončil koncert, přišla na řadu výborná scénka Everything od Lifehouse. Stáli jsme tam a koukali na dech beroucí a povznášející scénku. za námi stala tlupa nevěřícíh lidí z klubu, z jejichž úst padala sprostá slova. dokonce se jeden z nich sebral, šel doprostřed scénky a dělal si z toho legraci. celou scénku a to, co tam dělají, jsem sledovala ruku v ruce s mou kamarádkou Kristýnkou. jen co skončila, koukly jsme se na sebe a šly jsme se modlit. Kristýnka brečela a já jsem sí zeptala, co se děje. "Mně je hrozně líto těch lidí", odvětila. rozbrečela jsem se taky a modlila jsem se. v tu chvíli se tam snad modlil každý z našeho týmu. mezitím Janette a Peťa mluvili o Bohu a evangelizovali. potom přišel majitel klubu a začal rozhlašovat různé věci. reakce lidí z klubu na jeho slova byla šílená a donutila mě se modlit ještě víc, ještě víc volat k Bohu. když tohle všechno skončilo, lidi z týmu se rozebíhali za těma mým opilýma lidma a mluvili s nima o Bohu. my s Kristýnkou jsme se domodlily a přišla za námi Eliška a řekla nám, že se něco děje venku. když tohle člověk slyší, neváhá a jde se tam hned podívat. to přesně jsem udělala i já. vyšla jsem ven a jako by na mě bafla ta šílená tíha. stála tam skupinka opilců, kteří si dělali legraci z Boha. nejprve mírně, později o dost víc jsem se rozbrečela. bylo to neovladatelné a já jsem nevěděla, kvůli čemu brečím. přišla zamnou Eliška, objala mě a říkala mi, že jsme vyhráli, že se ničeho nemusím bát. modlila jsem se a začalo mi být nepopsatelně úzko. víte, takovej ten pocit, když někde jste, děje se tam něco strašného a vy nemůžete vůbec nic dělat. a tohle přesně mě tam skolilo. můj pláč se zvětšoval rychlostí blesku. hned do toho jsem se začala klepat. nikdy jsem nezažila, aby se člověk takhle moc klepal. neměla jsem tušení, co se děje a co by tohle mohlo znamenat. bylo to horší a horší. chodili zamnou přátelé, objímali mě a modlili se semnou, povzbuzovali mě. po chvilce už jsem ale nemohla, docházely mi síly. všichni mi říkali, že mám jít pryč, že se budu akorát víc trápit a že to bude jenom horší, když tam zůstanu. ale já jsem tam tenkrát moc chtěla zůstat, chtěla jsem za to všechno modlit na místě. potom se mi ale začala podlamovat kolena a Peťa s Martinem mě vzali do auta. ani nevím, co přesně se dál dělo, bylo mi moc špatně. cesta autem byla hrozivá, ale dorazili jsme do hotelu v pořádku. vzpomínám si na to, když jsem byla v hotelu s klukama a jen jsem se modlila. nevěděla jsem, jako všichni tam, co mám dělat. řekli mi, abych jim řekla úplně všechno, co mě napadne nebo co mi Bůh řekne. jenže ke mě Bůh nikdy předtím nemluvil. Martin mi říkal samá důležitá slova, pomáhal mi, podporoval mě a věděla jsem, že skrze něj ke mě mluví Bůh. v tom začal Bůh mluvit ke mě osobně, nejprve jsem si nebyla jistá, ale potom to prostě poznáte. bylo to hrozně moc silně. klukům jsem postupně říkala, co mi Bůh sděloval. řekl mi "musíme začít bojovat". věděla jsem, že to bude hrozný boj. protože jsem cítila, jak po mě někdo natahuje ruku. jak si mě někdo chce stáhnout k sobě. Bůh navázal slovy "je tu stále." věděla jsem, že dělám něco špatně. kluci mi řekli, abych se víc otevřela, abych dala Bohu možnost do mě vstoupit. řekli mi, abych opakovala jednu větu. pomohlo to, poznala jsem to, když mi Bůh klidně řekl "už ustupuje." ten pocit, že po mě někdo sahá ustupoval. i přesto jsme ale nepřestávali. po nějaké době mi řekl "je pryč." v tom okamžiku se mi udělalo líp. uviděla jsem ten úsměv na Martinově tváři, musela jsem mu úsměv oplatit. přeci jen jsme vyhráli nad největším zlem, porazili jsme ďábla. potom přišel Keyfor, vybídl mě, abych řekl "modlitbu spasení." jak řekl, tak jsem udělala. ten večer jsem odevzdala svůj život Bohu se vším, co bylo a svěřila jsem mu svou budoucnost. začala jsem úplně znova, jenom s Bohem. když už tam bylo víc lidí, řekl mi Bůh "dokonáno jest." ještě tu noc jsem si povídala s hrozně moc lidma a zažila hrozně moc úžasných a dechberoucích okamžiků. když jsem šla spát, dostala jsem obrovský strach. víte, takový to, že sice víte, že jste vyhráli, že může přijít znova a ublížit vám. ležela jsem tam tak v posteli společně s holkama, který už spaly. ležela jsem tam tak v tý posteli a nemohla jsem zavřít oči, když jsem to totiž udělala, viděla jsem okolo sebe tolik démonů, který tam tak stojí a všichni na mě koukají. neskutečný strach, potom jsem si ale všimla toho obrovskýho štítu, kterej okolo nás tří stojí. ten neprůbojný štít. Bůh mi dodal jistotu a ukázal mi ten správný smysl života. postavil mi do cesty lidi, který mi pomáhali tenkrát a lidi, který mi pomáhají do teď. oblékla jsem si Boží štít, který mě chrání před vším, čeho jsem se dřív bála.
víte, možná, že kdyby se mi tenkrát nerozbil ten foťák, tak bych dnes neměla o čem psát. asi se to prostě stát mělo.
Bůh vám žehnej, nebojte se ničeho a nikoho. Bůh vám pomůže, dejte mu příležitost.
teď už i ty víš, že změna je vážně možná.
rina
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama