něco z konference

11. ledna 2013 v 21:45 | chan |  ministry

Bude to možná trochu delší vyprávění, ale chtěla bych vám říct můj příběh.

Bylo mi třináct let, když jsem tam poprvé přišla. Tam, kde se změnil můj život. Byla jsem obyčejný teenager snažící se najít si své místo. Kdo ví proč jsem byla tak jiná než lidé, které jsem znala, že jsem nikdy nikam pořádně nezapadla. Nebyla jsem žádný nevybouřený grázlík, jako mnoho lidí, se kterými jsem se v té době kamarádila. Snažila jsem se nějakým způsobem jít s davem, ale i přes to se ve mně stále ozýval jakýsi vnitřní hlas, který mi připomínal, že bych si měla radši prorazit vlastní cestu. Nevím proč, ale tak nějak jsem se vždycky cítila méněcenná oproti ostatním. Častokrát jsem nechala ostatní lidi, aby se po mě vozili - i když jsem to tak nikdy nechtěla. Byla jsem ve skrytu duše bojovník. V té době jsem (ano ve třinácti) už kouřila a naše dětské párty rozhodně neobsahovaly dětské šampusy. Nebyly to ani dětské párty, protože jsem se bavila vždycky spíš se staršími.



Jednoho dne se můj brácha se svým kamarádem seznámil venku na kole s jedním klukem, který je pozval na mládež, že tam mají kapelu a je to tam fajn. Přišla jsem ten den po škole domů a brácha se chystal ven. Cítila jsem se v té době dost opuštěně, protože i když jsem se tvářila, že zapadám, nikdy to tak doopravdy nebylo. Šla jsem za každou situací nebýt sama doma. Tak jsem se zeptala bráchy, jestli můžu jít taky a přifařila jsem se k nim. Došli jsme na místo, kam jsme se do té doby chodívali akorát tak schovávat kouřit, bylo to u školky u jakéhosi vchodu do sklepa. Nikdy jsem si nevšimla té velké cedule: Církev bez hranic. Počkali jsme na toho bráchovo novýho kámoše a pak na ostatní zase jeho kamarády a šli dovnitř. A bylo to fajn! Nepřemýšlela jsem o tom, že jsem v církvi, prostě jsme byli s partou zase někde venku. A bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem se někde cítila vážně dobře. Nikdo mě nesoudil za to, jak vypadám nebo tak. Seděli jsme tam a povídali si.

Začala jsem tam chodit, už mě nebavilo být venku s bývalými přáteli, ze kterých se později vyklubali dost špatný lidi. (Z Berušky a Zlatí se vyklubala parta zvláštních lidí uprostřed náměstí, co vám chtějí rozbít držku - pro nic za nic). Nepřemýšlela jsem v té době tolik o tom, proč mají mí noví kamarádi takovou radost ze života nebo takovou tu jiskru, kterou prostě poznáte. Časem, když tam bylo víc mladých lidí a scházecí se místnost s gauči byla plnější a plnější, začala jsem se stranit, protože místnosti plné lidí, to nebylo nic pro mě. Asi třikrát se tak stalo, že jsem celé dvě hodiny seděla na schodech u mládeže a povídala si Péťou o Bohu. Ta doba, kdy jsme si povídali vždycky utekla hrozně rychle, vnímala jsem každé slovo a celou vážnost situace. Jakoby to, o čem jsme si povídali, začalo zapadat úplně do všeho, na co jsem se tehdy toho "něčeho nahoře" ptala. Každý pátek jsem se těšila až bude mládež a já zase uvidím ty lidi, se kterými se cítím tak dobře. Nejdřív jsem chodila na mládež v pátek a časem jsem začala chodit i na nedělní bohoslužby. Zpětně mi dochází, že jsem k Bohu měla blízko celou tu dobu.

Časem jsem se sblížila s Míšou, holčinou z toho sboru. Stále děkuji Bohu za to, že jsem ji tenkrát mohla poznat, protože jsem se jí mohla držet, když mi bylo nejhůř. Nesoudila mě za cigarety ani za nic, co jsem čas od času provedla, ale modlila se za mě a to bylo hlavní. To, že opravdu věřím v Boha jsem ze začátku nikomu neříkala. Bylo pro mě kdo ví proč dost těžké to říct. Asi mi to zůstávalo z domova, nedopustit aby se někdo kolem mě cítil jako: "Já jsem ti to říkal!" Bylo by těžké popsat celé ty dva roky a co se během nich dělo, než přišla chvíle, kdy jsem poslechla hlas uvnitř mě a vzdala se všeho. Téměř celou tu dobu jsem paradoxně "prodepkařila", ale úplě celou tu dobu jsem volala k Bohu. I když jsem si častokrát připadala tak, že mě neslyší, měla jsem uvnitř vroucí naději, že slyší, co říkám. Vlastně se dost nedivím, když se na to teď divám, protože jsem k tomu všemu začala kouřit trávu. Z každýho srabu mě nakonec Bůh vždycky vytáhl.

Později se mi přihodilo i něco dost nepříjemného. Jakoby všechny vaše noční můry ve snech byly pětkrát živější a desetkrát děsivější. Když jsem v noci zavřela oči, slyšela jsem hlas mojí mámy topící se ve vařící vodě a podobně. Obraz toho, jak trpí všechno, co mám ráda mě pronásledoval několik dní. Byla jsem vážně v háji. Skoro pořád jsem jenom brečela a přála si, ať to skončí. Byla jsem blíž Bohu a ďábel věděl, kde na mě zaútočit. Řekla jsem Míše a jejímu manželi, co se mi děje. Chápali mě. Kdybych to řekla komukoliv jinému, asi by mě nějací lidé v bílých pláštích zavřeli do bílé místnosti, kde bych byla nucená zmagořit. Modlili se za mě a ono to to odešlo. Byl to pro mě osobně jeden z nejsilnějších a nejosobnější zážitků. Pak jsem jela do Kolína na sraz mládeže. Byli tam lidé z celé republiky a bylo to fajn. Proč to říkám? S Míšou jsme se seznámily s holčinou jménem Jitka. Šli jsme myslím ráno zrovna na nějaký seminář, když během nějakého rozhovoru Míša řekla, že než jsem já uvěřila, nevěděla s kým se ve sboru bavit. Byl to celkem normální rozhovor, ale ta věta mě samotnou překvapila, když byla řečená nahlas. Tak já jsem vážně uvěřila? No jo, vždyť je to pravda! Říkala jsem si..

Bylo to dva roky po tom, co jsem chodila pravidelně do sboru a kamarádila se s těmi lidmi. Asi o půl roku později k nám do sboru přijel misijní tým z Kanady. Možná to bylo úplně jasné, to pouto mezi mnou a tím, co očem jsme mluvili, ale stále jakobych se něčeho bála. Tenhle bod si pamatuju jako zásadní i když jsem věděla, že po tom všem, co jsem s Bohem prožila, už nikdy nepůjde se úplně a bez výčitek vrátit do toho starého života, který mě ničil a děsil. Víte, až do té konference jsem hodně bojovala s tím, že bych měla dát Bohu všechno. Jak bych mu to měla dát? Nemyslím všechno materiální, ale všechno duchovní. Když přece odevzdám sama sebe, tak sama sebe ztratim.. bála jsem se toho, co jsem vnitřně věděla, že musím udělat, jinak nikdy nebudu tak šťastná, jak můžu být. Seděla jsem zrovna úplně vzadu na poslední židli a celý sál na pobídku kazatele zavřel oči. Někteří lidé stáli a zpívali, někteří seděli uvelebení na zemi, zdi, někteří byli na svých místech na židlích. V pozadí hrál člen toho týmu Matt na kytaru a zpíval. Trevor, totiž ten kazatel se vepředu modlil.

Pamatuju si, že jsem byla unavená. Často jsem se trápila. Snad už kvůli všemu! Už jsem byla utahaná vším, co se dělo. Nevím, jestli jsem tak i působila. Ale najednou mě něco přinutilo zavřít oči. Pamatuju si jasně to, jak jsem si řekla "Bože, mě je to jedno, jak se budou ostatní dívat." a modlila se. Uvnitř mě se něco ten večer zlomilo. I když jsem do té doby v Boha věřila, byla to chvíle, kdy všechny rozbité střípky, které se povalovaly okolo mě zapadly do sebe. Do té doby jsem nikdy necítila uvnitř sebe takový klid. Prostě najednou mi bylo jedno, jestli mi tamhle někdo ublížil nebo jestli se děje to a to. Byla jsem v naprostém pořádku jen já sama. Naprosto všechno mi bylo jedno kromě toho, že teď v tuhle chvíli jsem s Bohem. I když jsem celou dobu věděla, že Bůh je a je tu pro mě stejně tak jako úplně pro každého, potřebovala jsem tenhle krok udělat. Nikdy na tu chvli nezapomenu, protože mi ukázala, že se dá žít i jinak. Našla jsem pravé hodnoty. Ať se dostanu do jakékoliv situace, vím, že mi Bůh dá vždycky východisko z ní. Dala jsem tehdy Bohu úplně všechno. Všechno, co jsem měla. A nikdy jsem ani na chvilinku nelitovala a vím, že litovat nebudu. Prostě to vím.

To je můj příběh. Kdyby se chtěl kdokoliv na cokoliv zeptat, máme maily)

Díky za vaší pozornost, God bless you all))
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama